V poslední době se rozmáhá protiprávní jednání jednoho z rodičů, jemuž se obecně říká vnitrostátní únos. Ze současné právní úpravy nevyplývá, jak by měly soudy postupovat a jak reagovat na skutečnost, že rodič, který změnil místo bydliště dítěte, přitom neumožnil druhému rodiči se na takovém rozhodnutí podílet, nebo nereflektoval jeho nesouhlas, aniž by se pokusil o nahrazení jeho souhlasu prostřednictvím soudního rozhodnutí ve smyslu § 877 odst. 2 OZ. Ze žádného ustanovení zákona a jednoznačně zatím ani z judikatury, nevyplývá, že by soudy měly v těchto případech rozhodovat o navrácení dítěte do původního místa jeho bydliště, nebo rodiče nějakým způsobem přímo sankcionovat za porušení jeho povinností. S ohledem na tuto skutečnost není mnohdy jednotná ani rozhodovací praxe obecných soudů. Zásadní problém je přitom spatřován v tom, že druhý z rodičů, jemuž dítě nebylo svěřeno do péče, se dostává do slabšího postavení a nezbývá mu než přistoupit na faktickou situaci vyvolanou prvním rodičem, kterou nemohl ovlivnit. V praxi je obvykle často přehlížena skutečnost, že rozhodování o změně místa bydliště dítěte patří mezi významné záležitosti týkající se změny bydliště dítěte, o kterých musí rodiče rozhodovat společně a pokud se nedohodnou, má ve věci na návrh některého z nich rozhodovat soud (§ 877 OZ). Často však dojde k přestěhování se bez vědomí, či dokonce proti vůli nepečujícího rodiče, který se dostává do těžko řešitelné situace.
Změna bydliště zpravidla nezpůsobí zásadnější problémy v další realizaci rodičovských povinností a práv a ani pro dítě zpravidla nepředstavuje podstatnou změnu v případech stěhování v rámci jednoho města (s výjimkou velkých měst). Problematičtější již může být změna v rámci jednoho okresu, kraje a zcela jednoznačně lze za zásadní změnu považovat stěhování mezi různými kraji v rámci republiky. Přestěhování do zahraničí pak tvoří samostatnou kapitolu a je řešeno jako zcela specifická oblast realizace rodičovských povinností a práv. Nelze tedy říci, že pečující rodič má bez dalšího právo změnit místo bydliště dítěte na malou vzdálenost. I v případě, je-li k takové změně donucen okolnostmi a učiní-li tak bez snahy informovat o tom druhého rodiče, sdělit mu důvody pro tento krok a probrat s ním dopady této změny na jeho další vztah s dítětem, vypovídá to o jeho vztahu k nerezidentnímu rodiči a o tom, jakým způsobem vnímá a respektuje jeho postavení v životě dítěte.
Pečující rodič, který se svévolně rozhodne o změně bydliště dítěte a tím od sebe dítě a nerezidentního rodiče oddělí, tak zásadním způsobem omezí možnost nerezidentního rodiče vykonávat jeho rodičovskou odpovědnost.
Jedinou možností nápravy ze strany nepečujícího rodiče je bezodkladně podat návrh na vydání předběžného opatření a požadovat navrácení do původního bydliště. Výsledek takového řízení však nemusí být jednoznačný. Odstěhování se pečujícím rodičem s dítětem do větší vzdálenosti od druhého rodiče, a to bez jeho souhlasu, by také případně mělo vést k zahájení nového řízení o úpravě poměrů k dítěti z důvodu zásadní změny poměrů. Domnívám se, že soudy by mj. měly přihlížet k okolnostem, které odstěhování pečujícího rodiče zapříčinily a dále i k tomu, zda byl pečující rodič o této skutečnosti minimálně včas informován, aby se případně mohl pokusit stěhování zabránit prostřednictvím soudního rozhodnutí. Pokud již dojde k tomu, že rodič, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, se odstěhuje do větší vzdálenosti z původního místa bydliště, obecné soudy nemohou ponechat tento aspekt stranou a minimálně jej musí zohlednit ve svém rozhodování o úpravě styku či vyživovací povinnosti.
JUDr. Jaroslav Hobl