Je pravdou, že dnešní moderní technologie nabízejí celou škálu možností, jak s dítětem komunikovat na dálku nejen prostřednictvím hlasu, ale též obrazu (Skype, Facebook atd.). Nicméně jedná se o způsob komunikace pouze zprostředkovaný, odosobněný a nedosahující kvality osobního styku. Je nezpochybnitelné, že přímé rodičovské působení má na existenci a rozvoj vztahu mezi rodičem a dítětem zásadní vliv. Z toho důvodu musí být styk mezi dítětem a rodičem i po svěření dítěte do péče druhého rodiče v co nejširší míře zachován. Žijí-li dítě a nerezidentní rodič ve vzájemné blízkosti, nebo nedělí-li je nepřiměřená vzdálenost, je již běžnou praxí, že jejich osobní styk není omezen pouze na víkendy. Rodič se s dítětem setkává i v průběhu pracovního týdne, případně lze uvažovat i o realizaci střídavé péče, protože taková úprava nejlépe reflektuje skutečnost, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů. Pokud dítě a rodiče od sebe dělí několik desítek nebo častěji stovek kilometrů, je to samozřejmě výrazně problematičtější. V takových případech skutečně není zpravidla v možnostech rodiče (a ani dítěte), aby byl realizován vzájemný styk častěji než o víkendech.
Ústavní soud v minulosti např. ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 197/14, ze dne 12.3.2014 uzavřel, že náklady spojené se stykem nemohou být kladeny k tíži jen jednoho z rodičů. „Pokud musí rodič za účelem styku s dítětem překonat větší vzdálenost, je „fér“, aby negativa s tímto spojená nesli rovnoměrně oba rodiče. Zpravidla se totiž nejedná „jen“ o finanční stránku věci, ale též o čas a energii, kterou musí druhý rodič na realizaci styku vynaložit.“ Ve výše zmíněném usnesení byly kupříkladu náklady na cestování otce za dítětem vyšší než výživné na toto dítě. To považoval Ústavní soud za nerovnoměrné a vyslal obecným soudům signál, že takovéto rozložení nákladů nebude v budoucnu považovat za ústavně konformní.
Stran předávání dítěte ke styku nelze přehlížet ani usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 955/15 ze dne 14.3.2017, podle něhož „skutečnost, že jeden z rodičů protiprávně (jednostranně) změní bydliště dítěte, je podstatnou okolností, kterou je třeba zohlednit při rozhodování, komu dítě svěřit do péče, a při rozhodování o rozsahu a podmínkách styku. Například k předávání dítěte ke styku by mělo zásadně docházet v místě původního bydliště dítěte.“ Pro jiné rozhodnutí by měly existovat dostatečně závažné důvody, které by měly být v soudním rozhodnutí vysvětleny. To ostatně odpovídá i praxi zahraničních soudů.
Vztahu mezi výší výživného a náklady na realizaci styku rodiče s dětmi se Ústavní soud věnoval (byť okrajově) ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 2324/17, ze dne 18.4.2018. Ústavní stížnost se týkala výše výživného po návratu otce z České republiky do Spojených států amerických a s tím souvisejícím poklesem jeho příjmů. Otec poukazoval i na vysoké náklady styku s dětmi spojené s cestováním mezi oběma zeměmi. Ústavní soud k tomu uvedl, že promítl-li se nárůst nákladů spojených s návštěvou dětí do otcových majetkových poměrů, měly by to soudy zohlednit.V zájmu rovnoměrného vyvážení překážek spojených s realizací styku dítěte s rodičem na větší vzdálenost považuje Ústavní soud za vhodné, aby tyto byly přeneseny částečně i na rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče. Z toho důvodu by obecné soudy měly s přihlédnutím k usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 955/15 postupovat při rozvržení povinností spojených se stykem minimálně tak, aby rodič, jemuž byly děti svěřeny do péče, byl povinen předat dítě ke styku v místě bydliště druhého rodiče nebo v místě, na němž se rodiče dohodnou. Oproti tomu by druhému rodiči vznikala povinnost předat dítě po ukončení styku rodiči, jemuž bylo dítě svěřeno do péče v místě jeho bydliště. „Ústavní soud má za to, že uvedeným (a obecnými soudy používaným) postupem budou výše zmíněná negativa spojená s realizací styku rovnoměrně rozvržena mezi oba rodiče. Další výhodou takového postupu je to, že oba rodiče budou muset vynaložit na realizaci styku nejen přibližně stejnou finanční částku, ale rovněž budou muset na překonání vzdálenosti vynaložit svoji energii a čas, což u jiných řešení zohledněno není. Nutno přiznat, že zátěž kladená na samotné dítě se tímto nemění.“Je právem dítěte být v péči obou rodičů (čl. 32 odst. 4 Listiny) a mít s nimi pravidelný osobní styk, přičemž na tomto styku by se rodiče měli přiměřeně podílet. Stejně tak je právem rodičů zakotveným v čl. 32 odst. 4 LZPS pečovat o děti a podílet se na jejich výchově. Vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů pak nemůže za standardních okolností být k tíži pouze jednomu z nich a nesmí být důvodem porušení práva dítěte na styk s oběma rodiči zaručeného ÚPD a LZPS a současně porušením práva jednoho z rodičů na styk s dítětem podle čl. 32 odst. 4 LZPS. Nutno v této souvislosti připomenout, že podle názoru Ústavního soudu není vzdálenost mezi bydlišti rodičů a priori překážkou ani v rozhodování soudů ohledně svěření dítěte do střídavé péče , tím spíše pak nesmí být překážkou ani v případě výlučné péče jednoho rodiče se soudně upraveným stykem rodiče druhého.
Z judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá nutnost zohledňovat zavinění na stěhování na straně toho kterého rodiče. „Z napadeného rozsudku se podává, že to byla právě stěžovatelka, kdo zatížil realizaci styku s nezletilým břemenem vzdálenosti, pročež je to ona, kdo by měl nést zátěž s tím spojenou.“ V některých situacích se může stát, že pečující rodič není objektivně schopen fyzicky se podílet na předávání dítěte ke styku (např. nemá řidičský průkaz, neexistuje spoje mezi bydlišti atd.). Ústavní soud v těchto případech judikoval, že pokud není z objektivních důvodů možné, aby rodiče museli pro účely realizace styku překonávat přibližně stejnou vzdálenost, obecné soudy by měly postupovat tak, aby zmírnily dopady do práv toho z rodičů, jehož práva jsou vznikem objektivní skutečnosti dotčeny, a zabývat se náklady cestovného.
Závěr
V případě větší vzdálenosti mezi bydlišti rodičů musí soudy citlivě upravit styk mezi rodiči a dětmi tak, aby bylo v co nejširší míře hájeno právo dětí na výchovu od obou rodičů. Přitom je třeba si také uvědomit, že dlouhé cestování nepředstavuje zátěž jen pro rodiče, ale zejména pro dítě samotné.
JUDr. Jaroslav Hobl